Dvacet čtyři hodin utrpení našeho Pána Ježíše Krista

24 hodin hořké Pašije našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarreta, malé dcery Božské vůle

† Dvacátá čtvrtá hodina
Od 16 do 17 HOD †

Pohřeb Ježíše. Mariino hořké zoufalství

Příprava před každou hodinou

Můj Ježíši! První, kdo tě vzal na své klíně po sestupu z kříže, je tvá bolestná Matka. V jejích náručí odpočívá tvoje hlavička probodnutá trny. Moje nejmilostivější Matičko! Neber to za ponížení, že mě sneseš ve své společnosti. Umožni mi, abych se v jednotě s tebou mohl rozloučit se svým milovaným Ježíšem.

Ano, je pravda, překonáš mě láskou a nehybností k dotyku mého Ježíše. Ale budu usilovat o to, abych tě co nejvíce napodoboval, abych si získal jeho potěšení ve všem.

Tvými rukama a mými vytrhneme trny, které obklopují jeho milé hlavičku. S tvou úctou, kterou nabízíš v nejhlubší pokoře a oddanosti, nech mě spojit svou.

Nebeská Matičko, již se připravuješ umýt svými rukama krev z těch očí, které dříve světlu ducha přinášely celému světu, ale nyní jsou zatměny a uhasnuty. Ó Matko, v jednotě s tebou chci odčinit všechny hříchy, jež lidstvo spáchalo pro lásku k očíma.

Sladká Matičko, vidím tě, jak se díváš na tvář svého mučeného Ježíše v slzách a bolesti. Sjednocuji svou bolest a své slzy s tvojími. Nechť spolu očistíme jeho nejsvětější tvář od poskvrny. Nechť uctíváme tu tvář plnou božské velikosti, která zachvátí nebe i zem, ale nyní nedává žádný znak života.

Nechť uctíváme, Matičko moje, jeho svaté, božské ústa, které přitáhla k sobě taková množství srdcí melodickým zvukem svých slov. Matko, tiskni své rty na ty bladé a bezbarvé rty svého Syna, jež smrt uzavřela navždy.

Matko, nechť také políbíme ty tvůrčí ruce, které pro nás vykonaly taková zázraky, tyto probodnuté ruce, již jsou studené a chvátá je mrtvice. Nechť zapečetíme osud všech duší v těchto svatých ranách. Ježíš je znovu najde při zmrtvychvázení, a protože jsi je uzavřela ve svých stigmatech, žádná duše již nebude ztracena. Matko, nechť uctíváme tyto hluboké stigmaty za všechny lidi a pro všechny lidi.

Nebeská Matičko, již se připravuješ políbit nohy svého chudého Ježíše. Jak je strašlivý jejich stigmata! Něhty vytrhly části masa a kůže, a váha svatého těla je rozšířila. Nechť spolu uctíváme tyto stigmaty a klaněme se jim s nejhlubší pokorou. Nechť zapečetíme všechny kroky hříšníků v nich, aby při chůzi cítili Ježíše vedle sebe, a abychom již nesměli ho urazit.

Vidím, bolestná Matko, jak je tvůj pohled upřen na srdce probodnuté kopí. O ulož a pochovej mě v něm. Pokud tak budu držet mé srdce a můj život, pak zůstanu skrytý v něm navěky. Dej mi svou lásku, Matko, abych miloval Ježíše, dej mi své srdce, abych mohl modlit se za všechny lidské bytosti, trpět a odčinit každé urážení učiněné tomu srdci.

Nezapomeň, Matko, že stejně jako Ty svěřuješ mého Ježíše do hrobu, tak i já chtěl bych být pohřben s Ním Tvými rukama, aby jednou moh vzkříšet s Nim a vším, co je Jeho.

Nyní také chtěl bych Ti, nejmilostivější Matko, vyjádřit hold své dceřiné lásky. Hluboce soucítím s Tebou. Kdyby to bylo možné, spojil bych každé tlukotání srdce, každý přání, každé stvořené život a položil je k Tvým nohám jako důkaz mého podílení na Tvé bolesti a lásce. Cítím soucit s Tobou kvůli obrovské bolesti, kterou jsi vytrpěla, když viděla Ježíše: mrtvého, korunovaného trním, roztrhaného údery a hřebíky; když viděla ty oči, které již na Tebe nehleděly, uši, která už neslyšela Tvůj hlas, ústá, která Ti již nemluvila, ruce, které Tebe již neblessovaly a nohy, které Ti již nepřesedávaly. Kdyby to bylo možné, dal bych Ti srdce Tvého Ježíše, přetečující láskou. Dal bych ho Ti, aby jsi viděla můj soucit, jak si zasloužíš, a utišil Tebe v extrémní horkosti Tvé bolesti.

"Ó, jak mi jsou drahé duše! Stály mě život Mého Syna, který je také Bohem. A já, Jeho Matka a Spoluvykupitelka lidského rodu, odkazuji ti duše jako dědictví, ó svatý Křiž."

Bolestná Matko! Již se připravuješ na poslední oběť a pohřbení Tvého božského Syna. Úplně oddaná vůli Nebe, dáváš Mu poslední doprovod a uložíš Ho do hrobu svými vlastními rukama. Když kladou tělo do hrobu, rozloučíš se s Ním naposledy a políbíš Ho, ješť bolest, která chce rozpuknout Tvé srdce. Láska a bolest Ti vázají na mrtvolu, a obě jsou tak velké, jako by chtěly uhasit plamen Tvého života stejně jako toho Tvého Syna.

Chudá matko! Jak se vyrovnáš bez svého syna, který byl Tvým vším, životem? Ale tak je radou věčného vůle. Musíš bojovat s dvěma nezdolnými silami: láskou a božskou vůlí. Láska Ti vázá k hrobu a chce zabránit oddělení, božská vůle proti tomu stojí a vyžaduje svou oběť. Smutná matko! Co dělat? Jak jsem s Tebou soucitný. Andělé, přijďte a odnesete ji z mrtvých údů těla Ježíše, jinak i ona zemře.

Ale, ó divu! Když Ty, má Matko, zdá se vyhasnout s Ježíšem, slyším Tvůj hlas, třásoucí se bolestí a přerušovaný vzdechy, který říká:

"Můj milovaný syn! Ještě mi zbyla jedna útěcha, která ulehčila mé bolest: Mohu vyplakat svou bolest nad rány Vaší nejposvátnější lidství, klanět se jim a políbit je. Nyní i tato útěcha mi byla odebrána. Božská vůle to tak určila, a podřídím se jí. Ale věz, můj syne, že když chtěj, nemohu. Sám myšlenka na oddělení od Tebe mi vyčerpává síly. Dech života z mě uniká. Ó nechtež se, abych byla pro tento hořký rozchod dostatečně silná, abych byla v Tebě úplně pohřbena a absorbovala Tvůj život, Tvé utrpení, Tvoje obětavost a vše, co jsi. Pouze výměna života mezi Tobou a mnou mi může dát sílu k tomu, abych se oddělila od Tebe."

Bolestná matko! Již skláníš svou hlavu ke hlavě Ježíše, políbij ji a uzavřeš své myšlenky v myšlenkách Ježíše. Ó jak bys chtěla dýchat svou duši do Něho, abys mohla dářit život za život!

Bolestná matko! Vidím Tebe políbit vyhaslé oči Ježíše. Jak trpíš, že již na Tebe nehledají! Ó jak často ti ty božské oči, když na Tě hledal, přenesly do radostí ráje a z mrtvého života vzkřísily!¹ Ale nyní, kdy už Ti nepodávají pohled, věříš, že musíš umřít. Zapouštíš své oči do Jeho a bereš Jeho oči, Jeho slzy a hořkou bolest, kterou mu způsobilo vidění tak mnoha urážek, takového znevažování a opovržení od stvořených bytostí. Matko probodnutá bolesti! Voláš a voláš po Ježíši a říkáš:

"Můj syne, je možné, že už neposloucháš mě, kdo jsem přišla rychle na nejmenší náznak, který jsi mi dal? Volám Tebe v slzách a neposloucháš mě? Ó láska silně cítěná způsobuje větší trápení než krutý tyran. Byls mi více než můj vlastní život. Jak bych mohla přežít tuto bolest? Tak zanechávám svůj sluch v Tvojím a pro sebe nárokuji to, co musely poslouchat Tvou uši během Tvé Pašije. Pouze Tvoje utrpení a Tvá bolest mi mohou dát život."

Když tak mluvíš, má matko, bolest, kterou cítíš v srdci, je tak velká, že ti selhává hlas a zůstáváš nehybný. Moje chudá, chudá matko, jak tě lituju! Jaké kruté smrti musíš trpět znovu a znova!

Bolestná matko! Božská vůle se projevuje a dává Tebe do pohybu. Ale opět hledíš do tváře mrtvého a voláš:

"Můj milovaný synu, jak jsi znetvořen! Aby láska neřekla mi, že jsi mým Synem, mojim životem, mou vším, už bych tě nepoznala. Tvá přirozená krása zmizela, tvé růžové líce zbledly, světlo a milost, která ze tvé pěkné tváře svítila a okouzlila každého, kdo na tebe pohledal, se proměnily v bledost smrti. Milovaný synu, jak jsi byl zbit! Jaký hrozný čin spáchali hříšníci na tvých svatých členech! Jak by chtěla tvé matka, která je s tebou nerozlučná, obnovit tvoji bývalou krásu! Chtěl bych si zakopat svou tvář do té tvé a přijmout tu tvou v náhradu, i líce údery, poskvrny, hanebné zacházení a vše, co utrpěla tvoje nejposvátnější tvář. Synu můj, pokud chceš, abych zůstal naživu, daj mi své utrapení, jinak umřu."

Tvé bolestí, Matko, je tak velká, že hrozí, že tě přemůže. Odníma ti řeč. Jsi zdevastována, když stojíš před mrtvolou svého syna. Jak jsem na tebe slitován! Andělé nebeské, přijďte a vztyčte mou matku! Její utrpení je neměřitelné, vody trápení ji zaplavují, skutečně chtějí ji pohřbít ve svých vlnech, takže jí zbylo jen málo životní síly. Jen božská vůle lámá tyto vlny a dává ti novou vitalitu.

Znovu políbáš rty svého zesnulého Syna, cítíš hořkost žluče, kterou očíkaly Ježíšovy rty, a pláčící se vzdaluješ:

"Synu můj, daj své matce ještě jedno slovo! Je možné, že už neuslyším tvého hlasu? Všechny slova, která jsi mi řekl za života, byly šípy, které mě bolestně a lásky plnily srdce. A teď, když tě vidím mrtvého, začínají se tyto šípy hýbat a umřít znovu a znova, jako by chtěly říct:

'Už neuslyšíš svého Syna, už nebude slyšet sladký zvuk jeho hlasu, melodičnost jeho Tvorícího Slova, které tvému srdci dělalo ráj každé ráno, když ho promluvil.'

Nyní můj ráj zmizel a zbyla mi jen hořkost bolesti. Ó Synu! Chtěl bych ti dát svůj jazyk, aby oživil tvůj, abys mi řekl, co jsi utrpěl v své horoucí žízni a skrze hořkost žluče; abys mě naučil, jaké oběti jsi přijal, které modlitby jsi prováděl. Až uslyším tvůj hlas ve svých modlitbách a skutcích odškodnění, pak bude moje bolest snášitelnější a tvoje chudá matka bude moci žít skrze tvé utrpení."

Bolestivá matko! Nyní vidím, že máš spěch, protože ti kolem chtějí zavřít hrob. Znovu vezmeš Ježíšovy ruce do svých vlastních, přitiskneš je ke svému srdci a učiníš jejich rány a bolest, kterou utrpěl, vlastními. Potom se podíváš na nohy Ježíše, zvažuješ kruté rány způsobené hřeby, a učiníš tyto rány, ano, samotné nohy, takřka svými vlastními, aby jsi následovala hříšníky s nohama Ježíše a vytrhála je z pekla.

Nepokojná matko! Teď vidím, jak se loučíte s probořeným Srdcem Ježíšovým. Zde zastavíte. To je poslední rána, kterou přijme vaše mateřské srdce. Když chce vytrhnout z hrudi ze silné lásky a bolesti, cítí potřebu učinit si vlastní nejposvátnější Srdce Vašeho Ježíše a jeho lásku opovrhovanou mnoha lidmi, Jeho horoucí touhy, kterým neodpovídá lidská nevděčnost, Jeho bolest a proboření. Vidíte hluboké a široké ráně v Jejím srdci a přitisknete své rtě k krvi z ní vytryskující. Jako byste od Něj získaly život, teď cítíte sílu uvnitř sebe na bolestivé oddělení. Po tom, co ještě jednou objmete svého Ježíše, necháte velký kamen uzavřít hrob.

Ale prosím Vás, má matko, se slzami, nechte Ježíše na chvíli z našich očí odejít. Počkejte, až se zavřu v Ježíši, abych si vzala Jeho život do sebe. Nemůžete bez Ježíše žít Vy, Neposkvrněná, Svátá, plná milosti, a já, slabost sama, bída, propast hříšnosti? Ó bolestivá matko, neopouštějte mě samotu! Vezměte mne s sebou, ale nejprve vyprázdněte mne z sebe, abych mohla Ježíše úplně v sobě držet, jako jste Vy Jeho přijala. Přijmite se mnou své matčinské povolání, které Vám na kříži svěřil Ježíš. Nechť má extrémní chudoba proraženou bránu do Vašeho mateřského srdce. Úplně mě uzavřete v Ježíši a úplně Ježíše ve mne.

Zavři mi myšlenky Ježíše v mysli, aby žádná jiná myśl nemohla do mne vstoupit. Zamkni Jeho oči s mojimi, aby už nikdy neunikl z mé pohledu; Jeho sluch se svým spojte, abych ho stále poslouchala a plnila jeho nejposvátnější vůli ve všem; Jeho tvář s mou spojte, aby když na něj pohlédnu, jak je pro lásku ke mně znetvořen, měl jsem k němu soucit a udělal odčinitelství; Jeho jazyk se svým spojte, abych mluvila, modlila se a učila s Ježíšovým jazykem. Zamkni Jeho ruce s mojimi, aby každý můj pohyb a práce měla život z děl a hnutí Ježíše; Jeho nohy s mojími spojte, aby každý krok, který udělám, přinášel všem lidem život, sílu a spásu.

Udržuj také Jeho srdce v mém a nechť z něj žiju jeho láskou, svátými touhami a utrpením. Vezměte zamrzlou pravou ruku Vašeho Ježíše, dám mi poslední požehnání s ní a až teprve pak nechte Jeho tělo uzavřít v hrobě. Hrob je zavřen.

Chystáte se odejít, ale zastavíte se, jako byste byla ozdobená, aby jste se rozloučila posledním pohledem. Má matko, probořena bolestí, s Vámi také říkám Ježíši na rozloučenou. Plácající trpím s Vami a doprovázím Vás v Vaší hořké osamělosti. Chci zůstat u Vašeho boku, abych Vám nabídl slovo útěchy a pohled soucitu při každém bolestivém vzdechu, který uniká z Vašich prsou. Chci vysušit všechny Vaše slzy, a když vidím, že Vás opouští síla, podpírám Vás v náručích.

Nyní s nadlidskou silou se odtrhnete od hrobu svého Syna a vrátíte se do Jeruzaléma stejným způsobem, jak jste přišli. Ale ještě než uděláte pár kroků, běžíte zpět ke kříži, na kterém Ježíš utrpěl tak mnoho. Objímejte ho, a když vidíte, že je stále zčervenalý krví, obnovuje se v Vašem srdci celá bolest, kterou na něm trpěl. Protože už nemůžete udržet svůj bolestivý stesk, vykřiknete ve své nepopisitelné bolesti:

"Ó kříži, proč jsi byl k Mému Synu tak krutý? V nicem jsi ho nešetřil, ve všem jsi byl nezachovávající. Nedal jsi mi, bolestné Matce, dát mu ani kapku vody, když chtěl pít, a jeho žíznivým ústům byla podána pouze octová čerstvá a hořká. Ó mé srdce, probodnuté bolesti, umírá! Jak bych ráda své Srdce proměnila v osvěžující nápoj, aby omočil jeho rty a uhasil jeho žízň, ale k mému smutku jsem musela zjistit, že jsem odmítnuta. Ó krutý, ale svatý kříži, neboť jsi posvěcen, dokonce božštěn tou dotykem Mého Syna! Proměň tu krutost, kterou k němu projevoval, v soucit ke chudým smrtelníkům. Aby za trpělivosti, které můj Syn na tobě snášel, prosil o milost a sílu pro všechny trpící lidi, aby nikdo nepropadl ve svých křížích a utrpení.² Ó jak drahé jsou duše Mně! Stály mi život Mého Syna, který je také Bohem. A já, Jeho Matka a Spoluvykupitelka lidského rodu, odkazuji ti duše jako dědictví, ó svatý kříži! Nyní tě políbím předtím, než se rozloučíme."

Beda matce, jak velkou soucit k Vám cítím! Na každém kroku potkáváte nové utrpení. Jakmile nezměrně narůstají, jejich vlny stávají se stále hořšími a zaplavují Vás, ponoříjí Vás do nich, a v každý okamžik myslíte si, že musíte zemřít. Nyní jste přišla na místo, kde potkala Jézuše pod těžkým břemenem kříže, vyčerpáného, kapajícího krví s hroznem trnů na hlavě, který při nárazu do kříže pronikal stále hlouběji a způsoboval jeho nosiči mučení. Na tomto místě oči Jézuše hledaly Vaši soucitnost, když se setkaly s Vášima. Ale vojáci ho poháněli dál, aby jej i Vás zbavili tohoto útěchy. Nechali ho padnout a při každém pádu prolil novou krev. Matko, stále vidíte tyto místa omáčené krví, a pokládající se na zem, abyste políbila zkrvavenou půdu, slyším Vás říkat: “Moji anděli, přijďte a strážte tuto krev, aby nejedna kapka byla potlačena nohou a posvěcena!”

Bolestná matko! Nechť Vám podám ruku, abych Vás vztyčil, a pamatujte na jiné bolesti, které Vás čekají. Kdekoli Vaše noha krokne, tam jsou stopy krve a připomínky utrpení Jézuše. Nyní urychlujete své kroky a uzamkněte se v Horním pokoji. Uzamykáme se tam i já, neboť můj cenakl je Svaté Srdce Jézušovo. V tomto srdci, kde také bydlíte, chtěl bych stát u Vás v této hodině nejhořší osamělosti, protože nemohu opustit Vás samotnou v takovém utrpení.

Opouštěná matko! Já také jsem Vaše dítě, které nemůže žít samo, které nechce žít samo. Přijměte mě do svých mateřských nárukví, ukážte se jako matka, neboť potřebuji vedení, pomoc a sílu. Podivejte se na mou chudobu a prolije alespoň jednu slzu nad mé rány.³ Pokud mne vidíte i jen rozptýleného, pak mě přitiskněte k svému mateřskému srdci a zavolejte život Jézušův zpět ke mně.

Opuštěná Matko, jak hluboce Vás lituji, neboť Vaše bolest je neslýchaná! Chtěl bych se proměnit ve své celé bytí v jazyky, v hlasy, abych Vám projevil svou soustrast. Ale ach, moje soucitnost je bezvýznamná před takovou trápou. Volám tedy anděly, zvaluji Nejsvětější Trojici a prosím je, aby Vás obklopili svými nebeskými harmoniemi, radostmi a krásou, abychom Vám projevili svou soustrast a ulevili Vaší intenzivní bolesti; aby Vás nesli do náručí Božích a proměnily všechny Vaše trápení v lásku.

Opuštěná Matko, nyní ještě jednu prosbu za všech lidí a pro radu trápení, které jste vytrpěla, zvlášť ve svém hořkém opuštení: Pomozte mi v okamžiku mé smrti, kdy má můj chudý duše sám, opuštěn všemi a trápen tisícem strachů a obav. Tehdy přijďte a odplatěte mi společnost, kterou jsem Vás často držel ve svém životě. Přijděte mi na pomoc v této hodině, stojte vedle mě a zahněte zlého nepřítele pryč. Umýjte mou duši Vašimi slzami, pokryjte mne krví Ježíšovou, oblekněte mne Jeho zásluhami, ozdobte mne Jeho bolestmi a všemi Jeho díly a trápěním. Ať všechny mé hříchy vymažou mocí Kristových utrpení a Vaše bolesti a nechť budu zcela odpuštěn. Když pak vydám svůj poslední dech, objměte mne svými náručími, vezměte mě pod svou ochrannou pláštem, skryjte před pohledy zlého nepřítele, uneste mě do nebe a položte mí v náručích Ježíšových. Souhlasíte s tímto, má matko?

Prosím Vás také, aby jste odplatila společnost, kterou jsem Vám dnes poskytl všem těm, kteří umírají. Ukážte se jako matka všem jim, neboť jsou v nebezpečí a potřebují velkou pomoc. Ó nezamezujte nikomu své mateřské lásce a péči!

Ještě jedno slovo rozloučení: Když Vás opouštím, prosím Vás, abyste mne uzavřeli do Svatého Srdce Ježíšova. Když políbám Vaše mateřské ruce, dejte mi své požehnání. Amen.

Máří s dítětem sladkým, všem nám Vaše požehnání dej!

Rozjímání a cvičení

od sv. otce Annibaleho Di Francia

Po své smrti Ježíš chtěl být raněn kopí pro lásku k nám. A my—necháme se ranit vším láskou Ježíšovou; nebo necháme se raději ranit láskou stvoření, potěšeními a přilnutím ke sobě? Také chladnost, tma a umrtvování, jak vnitřní tak vnější, jsou rány, které Pán dělá duši. Pokud je nebereme z rukou Božích, raníme se sami, a naše rány zvětšují vášně, slabosti, sebeúctu—in slovech každé zlo. Na druhé straně, pokud je bereme jako rány udělané Ježíšem, on vloží do těchto ran svou Lásku, Ctnosti a Podobu Svoji, které nás budou zasloužit Jeho Polibky, Obcování a všechna úskoky Božské lásky. Tyto rány budou neustálými hlasy, které ho volají a nutí jej bydlet s námi nepřetržitě.

Ó můj Ježíši, nechť je Tvoje kopí mojí stráží, která mě brání před jakoukoli ranou stvoření.

Ježíš se nechal sesadit z kříže do náručí své Maminky. A my—necháme všechny naše strachy, pochybnosti a obavy v rukách naší maminky? Ježíš odpočívával na klíně své Božské Matky. A necháme-li Ježíše odpočinout, když vyhazujeme naše strachy a rozrušení?

¹ A když byla Marie, přemáhána bolestí, blízko smrti, pohled od Synka jí dal sílu žít znovu.

² Tato prosba je oprávněná proto, že někteří lidé Boha rouhají na kříži a utrpení, zoufalost se berou do vlastních rukou.

³ Rány těla i rány duše, neboť poustevnice byla svázána na nemocné lůžko desetiletí a podílila se na utrpení Spasitele asi šedesát let.

Oběť a Poděkování